GLADIÁTOR RACE – HOLICE V HRADCI (REPORTÁŽ)

Známé Bahenní Holice vyměnil písčitý Hradec. Holice jsou většině závodníkům známé jako bahenní rej. Bohužel, z důvodu koronavirového opatření, se závod musel přesunout do již existující GR arény v Hradci Králové.

O oblíbené bahno ale závodníci nepřišli díky čtyřdennímu vydatnému dešti před zahájením závodu. Potůčky se proměnily v malé říčky a i v tůních by jsi skončil po krk ponořen pod hladinu. Díky písčitému podloží a blátivým cestám dostaly překážky jiný level obtížnosti, pochopitelně těžší. Ruce a nohy nic nedrželo na překážkách tak, jak jsi zvyklý z běžných závodů. Nepozornost, uklouznutí nebo malá chybička a už jsi valil na trest za nezdolání překážky.
Něco málo jsem si vyzkoušel ještě před zahájením hlavního závodu. Startoval jsem mezi prvními a díky tomu jsem šel na pohodu a hodně na jistotu. Překážky byly ještě téměř čisté a já plný sil a energie. 

První překážkou bylo přenášení pneumatik z jednoho kůlu na druhý se vzdáleností asi tři metry. Pomalu se zahřívám. Následuje Monkey Business, vylepšená různými průměry kruhů a doplněná dalšími segmenty. Jdu na jistotu, to přeci znám, nebojím se. Uf, Ementál, a já dal tři prsty do jedné díry. Hlavou mi probíhá: „To se přeci nemohu udržet!“ Zkouším vytáhnout prsty ven a stále se držím druhou rukou kruhu předtím. Nejde to a ztrácím čas. Padám na zem a valím na trest – gumičky snožmo. Potrestán na druhé překážce valím dál na další, novou překážku - kombinace přelez podlez (přeskoč, podskoč). Po zdolání jdu na další novinku s názvem Colafit. Jsou to kolmé stěny do tvaru kostky a úkolem je po asi patnácti milimetrových nášlapech přelézt dvě ze čtyř stěn. Nedaří se a jdu na druhý trest. Tentokrát běžecký. Super, zdoláno a valím po trase přes rybník, kde voda sahá do úrovně prsou. Díky deštivým dnům je příjemně teplá. Následuje výběh do mírného svahu a poté kolem rybníka.

Při obíhání rybníka musíš snožmo vyskočit na čtyři kostky velké asi padesát centimetrů, které se nazývají Collafit Cubes. Cestou předbíhám čtyři závodníky, kteří startovali přede mnou a nechávám je za zády. Vbíhám do arény a vidím, že na mě čeká větší množství překážek pohromadě, začínající balancem. Je mokrý a špinavý od lidí co okukují a zkoušejí. Po balancu ručkuji po kovové konstrukci
nejprve nahoru, pak vodorovně a nakonec směrem dolů. Opět si věřím a bez trestu se přesouvám na další překážku. Po zádech proklouznu rouru, která je pod úrovní terénu. Dál běžím na překážku, kde se musím přes šikmé „stříšky“ rozeběhnout, skočit na boxovací pytel a udržet se tak, abych zvládl zazvonit na přivěšený zvonek. Bez toho by nebyla překážka uznána. Nevím, zda bylo výhodou či nevýhodou, že jsem byl od deště mokrý až do spodního prádla, a nebo to bylo štěstí, ale překážku jsem zvládl opět bez trestu.

Corny je jedna z mých oblíbenějších překážek. Jedná se o několik vodorovných kuláčů, mezi nimiž je asi šedesát centimetrů. Postupně se zvedají vzhůru až do výšky tří metrů. Úkolem je jeden kuláč podlézt spodem, druhý přelézt vrchem a na konci seskočit na zem.
Poslední překážkou v aréně a také novinkou je kombinace fošen, lan a pneumatik. Jdu na těžší část. Zespodu zavěšen na fošnu ručkuji k lanu, přeručkuji ho a zakončuji zazvoněním na zvonek.

Hurá! Vybíhám z arény do lesa a vybavuji si, že jsem za sebou nechal další závodníky, kteří startovali přede mnou. Těším se na překvapení, co mě čeká. Bláto čvachtá pod nohama a je zbytečné se vyhýbat loužím, kterých je na lesních cestách opravdu dost. První překážkou je Big PNEU ,kde musím dvakrát převrátit pneumatiku od traktoru tam a dvakrát zpět. Po zvládnutí přebíhám k vrhu koulí do vyznačeného prostoru a dobíhám na další balanční překážku. Poté probíhám potokem, kde místy musí přijít na řadu plavání, i přes to, že měřím 183 centimetrů. Před sebou vidím známou tvář a při běhu vedeme krátkou konverzaci. Přes cestu máme mostek, kde mě vše v těle varuje, že to bude klouzat. Kolega varování nezaregistroval a než jsem na něj stačil zavolat, ležel na zádech. Naštěstí se zvedl a běžel dál za mnou.

Následuje překážka, kde s pomocí lana zdoláváš šikmou kládu a seskakuješ z výšky asi dva a půl metru dolů. Překážka na mokrém je náročná, ale zdolávám bez chyby a běžím dál na překážku Monky Bussines 2, kde visím a pomocí rukou a nohou překonám. Po doběhu následuje překážka Your body, která má více variant. Bez zaváhání zdolám variantu nazývanou „rybí schůdky“, která je sice těžší, ale rychlejší. Beru nohy na ramena a zase běžím dál. Začínám pociťovat lehkou únavu, ale ztrácím za zády známé tváře, tak s radostí pokračuji. Dobíhám na překážku Atlas, kde mě na dálku vítá známá tvář dobrovolnice Evičky.

Já přenáším betonovou kouli po vyznačené trase a s máváním běžím dál. Začínám slyšet hudbu z arény. Kouknu na hodinky, abych zjistil počet uběhnutých kilometrů a trochu mě mate, že ukazují ještě dva kilometry do cíle. Neřeším tedy, zda bude ještě někde běžecká smyčka, ale překážek by mělo být ještě asi sedm. Říkám si: „Nevadí, nech se překvapit a užívej si to.“ Cestou další překážka a to přenést dva třicetilitrové kanystry naplněné vodou po vyznačeném prostoru. Uf, na má bolavá ramena akorát vzdálenost před nástupem bolesti. Přeneseno. Po pár metrech překážka, o které se šuškalo před startem, že je plná vody. Jo, dočkal jsem se. Betonové roury v délce asi šest metrů, více jak z poloviny zaplněné protékající vodou z několikadenních dešťů, které si podle mě beztak domluvil ŠINKY ( sám nejvyšší z týmu GR J ). Cestou vidím poslední metry blátivé cesty a Stříbrný rybník je mi na dohled. Čeká na mě plazení pod sítí přímo do vody. Jo, říkám si, to chceš.

Následuje AIX, překážka, která mi nedělá moc problémy. Tentokrát se nepovedlo a kloužu. Třetí trest - jako pes (po všech čtyřech) obíhám vytyčený prostor a běžím na zřejmě předposlední překážku. Big Wall skáču na jistotu a poté překonávám překážku Antonie a Ema. To je poprvé, co mi vadí mokré tričko. Přítahy jsou díky odporu strašně náročné, ale s trochou námahy překážku zdolávám. Hle, další překážka. Asi už neumím počítat, ale nevadí, zdolávám tedy, teď opravdu, předposlední překážku – balanční Gibbon Slackline. Poslední překážkou je známý Skate park, který je, snad díky dešti, zjednodušen zavěšenou sítí. Přeskakuji, vbíhám do cíle a honem přikládám čip. Koukám kolem sebe a v cíli jedna tvář? Co? Vždyť jsem vybíhal snad desátý a v cíli jsem druhý? Měl jsem chuť se poplácat po zádech, ale nebyla síla.

Po doběhnutí těch, kterým jsem utekl na trase dlouhé přes sedm kilometrů, jsme si vlezli dobrovolně do rybníka a nechali si udělat fotky. Ráno jsem se domluvil s organizátory, že po závodě vypomůžu v úschovně zavazadel. Lidé jsou skvělí a trpěliví a já stále cítím euforii z krásného závodu. Převlečen do suchého jsem ztratil pojem o čase, když najednou slyším vyhlašování, kde volají mé jméno. Suchý a čistý běžím na bednu. Jsem třetí v kategorii. Opět mi je jedno ta hromada vody a bláta, i když suchého na sebe nemám už vůbec nic.

Celkově jsem se umístil na 21. místě a v kategorii Race 40+ jsem byl na třetím místě s časem 44:53.
Těším se na další závod „Comeback II.“, který bude opět v Hradci Králové.

Napsal Kelwin Klein, ambasador Rozběháme Rakovník