ZE ŽIVOTA AMBASADORA : Jak jsem poprvé uběhla 100 KM

Prominentní vrcholy Lužických hor - 18 přesně daných vrcholů, které je potřeba oběhnout v limitu do 24h, start a cíl ve stejném místě. Kdo tohle zvládne, stává se doživotním členem klubu PVLH24. Já o tom snila....

Každý rok slavím Letní Slunovrat výstupem na nějaký kopec. Když jsem se bavila s mojí týmovou parťačkou Káťou, kterou jsem požádala o podporu na trati, kdy že by mohla…odpověděla jednoduše…20. 6. Dobrá tedy, letošní Slunovrat oslavím rovnou na 18 kopcích! Datum bylo ideální i z dalších důvodů – jakože třeba probíhalo zatmění slunce (u nás spíše oblohy a mého mozku), a taky byl nov (to aby to byl dobrý začátek). Dost ale o astrologických konstelacích.
Počasí týden před vypadalo slibně. 20st, slunko, paráda, říkám si, zažiju krásný východ slunce na Hvozdu. Od čt však začalo pršet a já pořád koukala na předpověď počasí, která se spíše horšila, než lepšila. Když celý pátek lilo, začalo i mě trochu hryzat, zda to třeba neposunout aspoň o den…ale vlastně vůbec nevím, co se stalo, že jsem to neudělala. Nějak jsem si v hlavě dala, že plán se nemění. Naštěstí moje parťačka neřekla ani slovo proti a byla v tom se mnou. Vodu jsem se rozhodla ignorovat, navíc voda je kámoš, očistná, dávající život, bude všechno pěkně zelené a nebude se prášit. Naději mi dávalo i to, že pršet mělo přestat někdy ráno.
Vyrážíme v 1.30 směr Petrovice, Káťa se mě ptá, v čem jako běžím…říkám normálka tričko, nemám žádné speciální oblečení do deště, neběhám v dešti.…budeš durch, ok beru sto let starou bundičku o dvě čísla větší, ale aspoň se mi pod ní vleze batoh. 
Start stíhám přesně na minutu ve 2.45, jak jsem si naplánovala a mažu na Popovu skálu. Běží se dobře, i když prd vidím, běžím spíše po paměti a za chvíli jsem u skály. První zádrhel, nemůžu trefit nahoru na vyhlídku, lezu tam po slepých cestičkách, málem slítnu někam do hlubin, projdu kolem svíček a křížku a začínám být lehce zoufalá. Nakonec to trefuji, a rychle zpět do Petrovic. Tam beru hůlky, bundu a valím dál na Sokol a pak nahoru Hvozd. Cesta sice delší a taková krkolomnější, ale méně se bojím, znám to tady a jsem na relativně slušných cestách. Na Hvozdu se potkávám s Káťou a někde za mraky tušíme ten krásný východ slunce. Další kopce Plešivec, Luž, běží se mi pořád dobře, síla, energie je, dobrá nálada též. Hřebenovka po hranicích je fakt krásná, někdy si to musím proběhnout za světla a pěkného počasí. 
Mám trochu skluz, takže pod Pěnkavčím vrchem se potkávám s parťákem Honzou, který už nechtěl čekat na parkovišti na Stožeckém sedle a vybíhá se mnou nahoru. Pěnkavčí vrch je pro mě jeden z nekrásnějších kopců, navíc byl lehce v mlze, fakt kouzelný. Honza fotí a dělá videa, srandičky a povídáme. Na Sedle čeká Káťa, dávám mňam zelený čaj, housku, převlékám, mažu nohy, a koukám, že přestalo pršet…super, můžu běžet nalehko. 
S Honzou vybíháme směr Jedlová, běží se mnou až na Křížový Buk přes 4 vrcholy (Jedlová, Plešivec, Široký vrch, CHřibský vrch). Běžíme svižně a rychle, tenhle úsek je hodně z kopce, krásně běhatelný, zpaměti, žádné zdržování, kromě focení. Honza si to užívá, udělalo se hezky a nálada je výborná. Na Křížovém Buku další větší přestávka, převlékám, přezouvám, jídlo pití klasika. Honza jede domů a já se těším na další cestu, trudomyslnost a lehká krize, která mě přepadla na Chřibském vrchu (kterému nějak nemůžu přijít na chuť), přešla. Takže svižně další kopce – Javor, Studenec, Střední vrch. Běžím opět delší cestou po cestách, nechci se vrhat dolů terénem, ale zase tím pro mě šetřím síly. 
Ve Mlýnech už zase čeká Káťa s polévkou, zlato moje, já se nacpu a pak mě bolí břicho. Taky si uvědomuji, že běžím vcelku slušně a pokud to takto půjde dál, budu to mít pod 20 hodin, možná i pod 19. Jsem už dávno za svým dosavadním maximem km, a euforie stoupá. Baví mě to, těším se, vyrážím na zbývajících 5 kopců. 
Ovšem, možná moje ego bylo příliš naduté a při sestupu z Velké Tisové mě najednou začne bolet boční úpon u kolene, takže sestup pajdám. Běžet se nedá, jen rychle jít. Aspoň něco. Těšila jsem se na ten seběh dolů na silnici, no nedá se nic dělat, hlavně, ať to nějak drží a můžu pokračovat. Do kopce to jde, nic nebolí, takže valím svižně, ale dolů z kopce skoro nejde jít, po rovině jen chůzí, naštěstí svižnou, ale to zas přetěžuji druhou nohu. 
Přemýšlím nad tím, jak moc je to vážné, jak moc si můžu ublížit, zároveň si říkám, že už jsem dost daleko a energie stále je, škoda to nyní vzdát. Oba Buky dávám v pohodě, jen ty sestupy mi trvají déle, než nahoru. Pod Klíčem čeká Káťa a dělá mi provizorní tejp, který je spíše psychický. Vyrážím na poslední vrchol Klíč. 
Při výstupu si lehce zabulím, že už jsem tady a že to je doják, taky si lehce zabulím, jak mě to bolí. Nahoře řvu radostí a nadšením, mám to tam za 17h. Fotí mě holčina, která pvlh taky zkoušela, gratuluje a já jí přeju vše dobré příště. Pak přichází opět sestup a já nemůžu. Takže zase bulím obavami, jestli vůbec sejdu. Sestup mi opět trvá, ale jsem dole. Uf. Potkávám Káťu, sdílím svoji frustraci, obavu, že mě čeká ještě tolik km pajdáním (asi 15) a že to nestihnu, jak jsem si vymyslela za světla a jestli to vůbec dojdu. Po krátké pauze odhodlaně vyrážím, nechci toho nechat. 
Byla jsem smutná i z toho, že jsem to chtěla uběhnout, ne ujít, nebaví mě jít, chtěla jsem nějaký vysněný čas, chtěla jsem to krásně seběhnout do Petrovic. Mám nyní 15km na to, abych si to v sobě zpracovala, velkou časovou rezervu na to, abych se nenervovala, že to nestihnu a tak pajdám, dumám a rozmlouvám k sobě, jdu hodně hluboko do svého nitra. 
Stovka mi pípá na nejvíc nepoetickém místě – na křižovatce ve Svoru, ale zase tudy často jezdím, tak si to vždy připomenu. Snažím se být veselá, nějak to nejde. Snažím se pouštět ego a připustit, že čas je relativní, pár číslic, nic neznamená, důležité je, že jsem na cestě, že to určitě dám a splním si tak svůj sen. Myslím na všechny, co mi fandí, píšu si s klukama, kolik km ještě zbývá, neb moje původní trasa měla mít asi tak 108km (nakonec 115). Všichni mě podporují a já vše pouštím a soustředím se jen na sebe. Ignoruji bolest, ego, pocit pýchy, hořkosti a zmaru. Jdu, myslím na sebe, dýchám, jsem k sobě laskavá a mažu, co to jde. S pokorou k vlastnímu tělu, k tomu, že nejsem žádná atletka a běhám teprve 7 let. S vizí toho, že to do limitu stihnu a to je bezva. A o to mi šlo, dát výzvu, uběhnout si svoji první stovku. A to si plním. 

Píšu Kátě, že začíná být tma a já nemám čelovku, přijde mi naproti do Mařenic. Jenže se potkáváme až na před Babiččiným odpočinkem, kdy já už opět propadám bolesti a taky mám hlad, stahuju koleno, ale nějak to nepomáhá. Jím koláč a to pomáhá. Když konečně vidím její světlo, skoro zase bulím (ty emoce se dneska houpou). Posledních 6,5km je fakt pomalých, hodně bolavých a opatrných, Káťa trpělivě snáší moje kňourání, a taky se mi občas směje a pokouší mě. Povídáme si o tom, co která z nás dneska zažila, kolik jsme viděly zvířátek a kolik skřítků, co se nám vynořilo v mysli. Já vidím za každým stromem člověka nebo fakt víly a skřítky? Prostě kouzelná slunovratová noc. 
Kňourání přejde u rozcestí na Šestce, protože tam už je zase rovná cesta a vím, že je to kousek. Zapínám rychlo chůzi a valíme, ať už jsme tam. 
Těsně pod hranicí 21h přicházíme k autu a já jásám. Tedy pocity jsou takové hořkosladké, euforie je ještě daleko. Je nám zima, jsme unavené, tak rychle sedáme do auta a jedeme vrátit tracker a pak domů. Cesta je ještě zajímavá, Káťa vidí na silnici věci, které tam nejsou a já se jí snažím držet v realitě a navigovat. Dojedeme v pořádku domů a spát.
 
Co závěrem….euforie přišla druhý den. Je to tady. Moje vysněná akce, kopečky, které miluji, moje první stovka. Dala jsem to. Baví mě to. Koleno přestává bolet a já vymýšlím, co dál. Spousta gratulací, které mě vystřelují ještě o kus nahoru, hořkost je pryč, a já si užívám ten pocit, že jsem to zvládla v časovém limitu. 
Vyjadřuji tímto vděčnost Káťe za perfektní podporu, víru ve mě a servis, vděčnost Honzovi za podporu na trati a mnoho hodin společného tréninku a víru ve mě. Vděčnost sobě a mému tělu, že to dává, a víru v sebe, vděčnost všem, co mě podporovali. Zatím se to ve mě ještě hodně mele, ale už nyní vím, že se něco ve mně změnilo.

AUTORKA : HELENA KOTOVÁ, ambasadorka Rozběháme Litoměřicko