Příběh běžkyně Katky – O výzvách, bolestech, ale i lásce k běhu

Schizofrenie. Nemoc, kterou mnoho z nás slyšelo, ale možná někdo z nás neví, co všechno způsobuje. Je to vážné psychiatrické onemocnění, které ovlivňuje myšlení, chování a vnímání člověka. Tím se potýká Katka, mladá ambasadorka Rozběháme Česko, která se s námi podělila o svůj příběh. 

Běh byl pro tebe ze začátku utrpení. Kdy se to změnilo?
Lásku k běhu jsem našla na seberozvojovém víkendu, kde jsem zjistila, že běh není až tak špatný, jak se zdál být. Běhala jsem nejdříve krátké vzdálenosti se svým psem, kdy z jednoho kolečka se po nějaké chvíli stalo 10 km. Překonala jsem svůj osobní rekord 5 minut na km a stala se hobby běžcem. Byl to skvělý pocit, ale pak se to začalo komplikovat.

Kdy to bylo?
Začalo to už na podzim 2021. V tu chvíli jsem ještě netušila, co všechno přijde. Nejdříve to podle doktorů byly příznaky deprese a syndrom vyhoření. Až po skoro roce se zjistilo, že je to schizofrenie. 
 

Jak moc tě tato nemoc ovlivňovala v běhání?
Když si chcete jít vypnout myšlenky, jdete na procházku nebo si právě jdete zaběhat, tady to prostě nešlo. Nebyl tu žádný odpočinek, furt jsem si myslela, že je někdo zamnou, že mě někdo pronásleduje nebo i stačil pocit nepříjemných světel. Byla vidět i změna na mým těle. Na začátku jsem rapidně zhubla a po braní léků jsem zas přibrala. Bylo to jak na horské dráze, jednou nahoře a jednou dole, s tím, ale nešlo kontinuálně běhat.
 

Jak to bralo tvé okolí a tví psi?
Bála jsem se lidí, nešla jsem si ani vyzvednout poštu. Měla jsem šílenou fóbii. Nikdo o mně nevěděl, schovala jsem se doma a ztratila se ze sociálních sítí. Hodně to vytřídilo můj okruh přátel a zbyli mi fakt jen ti nejbližší. Co se týče mých psů, jsou to vnímavá stvoření. Poznají, když mam špatný den nebo ne. 
 

Kolik jich máš? A že jich není málo.
Mám tři borderky, 13letou, 7letou a roční. Jednoho maliňáka a německého ovčáka a pak se tu mihnou ještě další pejsci. No, co ti budu povídat, o pejsky není nouze.

To máte doma o zábavu postaráno. Co tě vůbec vedlo k tomu se přidat k ambasadorům Rozběháme Česko?

Běh je pro mě srdcová záležitost. Snažila jsem se najít stále cestu, abych to mohla zvládnout i se svojí nemocí. Po půl roce léčení jsem si všimla, že Rozběháme Česko hledá ambasadory. Našla jsem si k sobě skvělou kamarádku, která je z „canicross Vyškov“, tudíž jsme spolu jely na školení. Pro mě to bylo hodně náročný, neměla jsem absolutně sílu. 

Už je to, že jsi tam šla, je skvělý pokrok! Rozhodla ses pokračovat dál?
Nakonec ano. Po přestěhování z Brna jsem vytvořila skupinu a začala s výběhy se psy. Popravdě, kdyby tam ty čtyřnohá zvířata nebyla, s lidmi bych mluvit vůbec nedokázala. Byli takovým opěrným bodem. Přidal se ke mně nejdřív jeden člověk, pak dva a poté jich najednou bylo 11. Nevěřila jsem svým očím, že nás bylo tolik. 
 

Popíšeš nám, jak celý výběh probíhal?
Běhali jsme krátké úseky hlavně v přírodě. Nemám ráda asfalt, takže spíš preferuji lesní cestičky, louky apod. Rozcvičky jedu spíše kreativní než jen rozklusání. Dávali jsme okruh většinou kolem 2-3 km a končili jsme u 8 km, podle sil všech účastníků. Mým cílem bylo hlavně, aby pes i člověk odcházel s dobrým pocitem. Chodili ke mně jak děti, kdy nejmladší je tam 14letá slečna, tak i dospělí.

To je krásná canicrossová komunita!

Bavilo mě to, bylo to něco, co mě vždy naplňovalo, ale zároveň tam prostupovala moje nemoc víc a víc a nedokázala jsem mezi lidmi být vůbec. Po domluvě s lékaři jsem změnila léky a výběhy jsem musela stopnout úplně.  

Jak to cítíš zrovna v tuto chvíli dál? 
V tuto chvíli se snažím do toho pomalu opět dostat, vzít k sobě třeba 1-2 lidi a i přemýšlím nad nějakým virtuálním během, aby moje skupina nepřišla o své tréninky. Mam tam skvělé lidi a ráda bych to pro ně udělala. Uvidíme, jak se to vše povede. 
 

Katčin příběh se stává inspirací pro všechny, kteří čelí vlastním obtížím a hledají sílu a naději v překonávání zdánlivě nepřekonatelných překážek. Je to příběh o odvaze, vytrvalosti a lásky k běhu. Děkujeme Katce za otevřenost, možnost tento příběh sepsat a dostat ho dál. 

Autorka rozhovoru: Lucie Kováříková