Před 13 lety vznikla myšlenka, která měla jediný cíl – dostat lidi do pohybu a ukázat jim, že běh nemusí být o výkonech, ale hlavně o radosti, komunitě a zdravém životním stylu. Dnes je z Rozběháme Česko běžecká komunita, která propojuje tisíce lidí napříč městy i generacemi.
U příležitosti 13. narozenin přinášíme rozhovor se zakladatelem Honzou Bielikem o začátcích projektu, nejsilnějších momentech i o tom, kam chce Rozběháme Česko posouvat dál.
Pamatuješ si ještě moment, kdy vznikla myšlenka Rozběháme Česko?
Pamatuju si to přesně. Seděl jsem tehdy na Sportovním gymnáziu v Plzni, nudil se v lavici a čmáral si na papír, co bych jednou mohl dělat. A jeden z projektů, který z toho vznikl, bylo Rozběháme Česko. Začátky byly hodně skromné – udělal jsem webové stránky, letáčky i Facebook a uspořádal první canicrossový trénink. Dorazil na něj jeden jediný člověk. Následující měsíce jsme běhali hlavně canicross ve čtyřech lidech – já, moje tehdejší přítelkyně, mamka a tento člověk. Občas se k nám někdo přidal, ale až na podzim 2013 se nám začala formovat skupina zhruba o dvaceti lidech.
Věřil si tehdy tomu, že by se mohlo jednat o projekt, který bude mít úspěch po celé republice?
Absolutně ne. Vůbec jsem tehdy netušil, co všechno to obnáší a co vlastně znamená budovat projekt, který by mohl fungovat napříč republikou. Začal jsem tomu věřit až ve chvíli, kdy jsem stál na rozcestí a řešil, co budu dělat dál v budoucnu. Pamatuju si totiž, že jsem přišel na první hodinu na vysoké škole a právě tam jsem si řekl, že chci dát veškerou svojí energii do toho, aby Rozběháme Česko bylo něco, co mě bude živit a co bude mít smysl předávat dál ostatním. Nedovedl jsem si představit, že svoji energii budu směřovat někam jinam.
Co tě během těch 13 let nejvíc překvapilo?
Co mě za těch 13 let překvapilo nejvíc? Možná to bude znít jako klišé, ale opravdu mě překvapilo, kolik skvělých lidí kolem nás existuje. Ať už jsou to lidé z neziskového sektoru, prezident nebo úplně obyčejní lidé, které potkáváme každý den. Spousta z nich dělá věci s opravdovým zájmem a záleží jim na tom, aby to, co tvoří, mělo smysl a dokázali to sdílet i s ostatními. Díky tomu jsem si za ty roky začal o lidech myslet hlavně to dobré.
Na co jsi dnes nejvíc pyšný?
Nejvíc pyšný jsem na to, že se za ty roky nezměnila původní myšlenka, se kterou to celé začalo – jen se postupně vyvíjí. Pořád je to o lidech pro lidi, bez rozdílu věku, výkonnosti, pohlaví nebo čehokoliv dalšího. A právě to je pro mě na Rozběháme Česko nejdůležitější.
Jak se během těch 13 let podle tebe změnil vztah lidí k běhu a pohybu obecně?
Myslím si, že dnešní doba je pohybu a zdravému životnímu stylu mnohem víc nakloněná než v době, kdy jsem začínal s Rozběháme Česko. Je sympatické sledovat generaci, která do toho vyrůstá a bere jako samozřejmost, že pohyb k životu patří. Největší změnu vnímám v tom, že dnes lidé chtějí být zdraví a překonávat hlavně sami sebe. Dřív to bylo hodně spojené s klubovým prostředím a velkým tlakem na výkon. Nebylo úplně přirozené jít si zaběhat jen tak pro radost.
V čem se Rozběháme Česko liší oproti jiným běžeckým skupinám?
Rozběháme Česko se podle mě liší hlavně svým nastavením. V našem DNA je to, že nikoho neodsuzujeme a každý si u nás může najít svůj vlastní směr. Rozběháme Česko je zkrátka pro všechny. Dnes už to možná trochu připomíná „run club“ spíš pro starší generaci, pro mileniály a dál, ale ta hlavní myšlenka zůstává pořád stejná – vytvořit místo, kde se lidé cítí dobře bez ohledu na výkonnost nebo zkušenosti.
Jak moc je důležitá komunita, role trenérů a ambasadorů?
Komunita je podle mě přesně to, co dělá Rozběháme Česko tím, čím je. Právě ona udává směr, trend i potenciální změny. A velkou roli v tom hrají trenéři a ambasadoři, kteří jsou takovými „velvyslanci“ celé komunity. Přinášejí nám zpětnou vazbu, říkají, co bychom mohli změnit, udělat jinak, co funguje dobře a co naopak ne. Jejich role je strašně důležitá hlavně proto, že jsou to naši vlajkonoši v jednotlivých lokalitách a pomáhají tomu, aby projekt nepůsobil vzdáleně nebo jen virtuálně, ale byl lidem opravdu blízko.
Máš nějaký zajímavý příběh, který ti utkvěl za ty roky v hlavě?
Těch příběhů je za ty roky opravdu hodně. Ať už jsou to velké životní změny lidí, kteří díky Rozběháme Česko našli cestu k pohybu, nebo situace, kdy jsme mohli někomu pomoct a viděli jsme, jak moc si toho váží. Hodně silně mi ale utkvěl i příběh dvou ambasadorů z blízkých měst, kteří se právě díky nám dali dohromady a nakonec měli svatbu. Na svatbě jsem sice nebyl, ale i tak je krásné vidět, že projekt dokáže spojovat lidi i v osobním životě.
Kam bys chtěl Rozběháme Českou posunout v dalších letech?
Tou největší vizí a zároveň výzvou je pro mě udržet původní myšlenku takovou, jaká je, a zároveň dostat Rozběháme Česko ještě víc do povědomí lidí. Chtěl bych, aby nás znali nejen běžci, ale i lidé, kteří třeba vůbec neběhají, a aby to nevnímali jen jako nadšenecký projekt, ale jako přirozenou součást společnosti.
Co pro tebe dnes znamená běh?
Prošel jsem si všemi fázemi – od běhu zaměřeného na výkon až po běh pro radost. Dnes pro mě běh znamená hlavně vděčnost a možnost si ho užít, třeba i s něčím dobrým po něm. (smích) Dokážu už u běhu i relaxovat, což dřív vůbec nešlo. Dlouho to pro mě bylo spíš o rutině a disciplíně než o pocitu.
Zlom přišel asi ve chvíli, kdy jsem si prošel posledním MS v canicrossu a následně čtyři měsíce řešil tendinopatii. Tehdy jsem si zpětně uvědomil, že jsem od běhu dostal všechno, co jsem chtěl, a začal jsem si víc přát jen si ho užívat a dovolit si v něm i určité „požitkářství“, které jsem předtím neuměl.
Rozumím i lidem, pro které je začátek těžký. Na začátku to opravdu není zadarmo a člověk si musí projít určitou rutinou. Je jedno, jestli je to uběhnutý kilometr nebo jen obutí bot a krátká procházka – důležité je, aby tam nějaký pohyb byl. Právě ta rutina je to, co pomůže nejvíc. A když má člověk dobré okolí a začne vnímat, že nejde o výkon, ale o zdraví, postupně si k tomu buduje pozitivnější vztah. Ale je to proces – a až v něm si člověk běh začne opravdu užívat.
Co bys vzkázal lidem, kteří jsou již součástí Rozběháme Česko?
Jsem vděčný za to, že s námi běhají a že jsou součástí Rozběháme Česko. Chtěl bych jim vzkázat především to, aby si nikdy nenechali vzít, co je baví a opravdu věřili svým snům. A hlavně, aby se nenechali připravit o radost z pohybu a o to, proč s tím vůbec začali.
13 let, desetitisíce běžců, desítky ambasadorů a nespočet společných kilometrů. Rozběháme Česko není jen o běhu, je o lidech, kteří se navzájem podporují, motivují a dokazují, že každý může začít - stejně jako jeho zakladatel Honza Bielik.
Děkujeme, že jste v tom s námi a běžíme dál!
Foto: Filip Komorous