Pavel, kavárenský povaleč, který miluje číst detektivky a ví o všem, co se kde šustne. V těchto chvílích nesmí chybět Matcha drink v ruce. Pracuje v justici, ale zároveň žije dobrovolnictvím v běžeckém světě a je aktivním běžcem s několika lety zkušeností. Jaká je jeho cesta? Pojďme se na to společně podívat!
Pavle, jak jsi se dostal ke sportu jako takovém?
Začínal jsem s pozemním hokejem v šesti letech, současně se věnoval karate a judu. Na základní škole jsem neměl rád běh, samozřejmě kvůli vlivu tělocvikářů. Až v mých dvaceti letech jsem zjistil, že běh je pro mě vlastně fajn. Přišlo mi, že je to jednoduchý způsob pohybu a bral jsem to jako rychlejší formu turistiky. A co víc, cítil jsem změnu na váze, takže jsem začal v roce 2012 a od té doby nepřestal.
V roce 2015 jsem si zaběhl první půlmaraton v Plzni (od té doby nesnáším běhat na kostkách) a 2 roky na to, jsem si běhal se skupinou Rozběháme Česko. Poté jsem se přestěhoval do Prahy a dostal jsem se více do hloubky tohoto běžeckého světa.
Začal jsi též s dobrovolnictvím v běžeckém světě, pověz nám o tom víc.
S dobrovolnictvím jsem začal ještě chvíli předtím, než jsem začal běhat já sám, tudíž v roce 2010 na pražských závodech. Jelikož jsem sám chtěl začít běhat, vyhledával jsem příležitosti, kde můžu běžce povzbuzovat, podporovat je a sdílet s nimi své zážitky. Tato zkušenost mi otevřela dveře do běžecké komunity, a to mne úplně pohltilo. Už jsem u toho 14 let. Nakonec jsem byl v roce 2019 vyhlášen dobrovolníkem roku od Runczech.
To je skvělé! Musel jsi za tu dobu potkat spoustu skvělých lidí.
To ano, přineslo mi to nové přátelství, pochopení pro lidi s hendikepem a rovnost ve společnosti běžců. Snažím se lidi podporovat i v závodech, i když jsem na trati jako běžec. Nejde mi o čas, ale abychom to zvládli společně.
Pověz nám o svých největších běžeckých zážitcích.
Zkusil jsem si berlínský půlmaraton – 30 000 lidi, bylo to hodně stísněný. Povedl se mi čas 2:00:03. Tři sekundy jsem ztratil na občerstvovačce. Poté jsem byl třeba na třeboňském maratonu, kdy do cíle zbýval kopeček po kostkách. Jedna slečna běžela blízko mě a když jsem jí neviděl za kopcem, počkal jsem a doběhli jsme spolu do cíle.
Jaké máš běžecké plány do budoucna?
Chystám se na maraton do Říma na přelomu února – března. Chci se tím připravit na další výzvy, a to třeba na domácí pražský maraton. Trénuji teď 25–40 km (3-4 týdně), kdy se mi teď nedávno povedlo naběhat 51 km. Myslím si, že to půjde.
Kde, jak a s kým nejraději běžíš?
Běhám spíš sám po svých cestách, ale rád si zaběhám i s lidmi z Prahy. Běhám celoročně, ale samozřejmě mám svá období, kdy nesnáším ledovku nebo naopak běhat ve 30 stupních. Rád běhám kopce a ovály a nejradši se kochám krajinou, tudíž cesty v lese jsou nejlepší.
Máš nějaké motto a radu pro nové běžce?
Moje motto zní: běžci si mají pomáhat. Pro nové běžce mám jasnou radu: nevzdávejte to. I můj začátek byl náročný, ale pravidelný trénink mě posunul dál. Každá bolest je příležitostí k růstu, a kdo se chce najíst, musí si pro své jídlo doslova doběhnout.
Pavlovo běžecké putování není jen o kilometrech, ale o především o sdílení radosti, podpory a rovnosti v běžecké komunitě. Děkuji Pavlovi za otevřenost a fajn rozhovor.
Autorka rozhovoru: Lucie Kováříková